Předehra:
Celý ten den byl Jiřík jak na trní. Ráno nemohl dospat a celý natěšený vyskočil z postele hned po rozednění. Protože to byl rozumný chlapec, nebudil hned rodiče, ale snažil se nějak zabavit sám. Nejdřív se pokusil prohlížet některou z knížek, protože číst ještě neuměl, kromě pár písmenek. Ale na to, aby luštil písmenka byl příliš netrpělivý. Chvíli se díval z okna, jak vše kvete a zelená se, protože byla půlka dubna a jaro bylo v plné své síle. Jenže tohle už vůbec nedokázalo zabavit netrpělivého chlapce. Proto se pokusil si kreslit, nakonec se dostal k omalovánkám, a pak už jezdila autíčka po celém pokoji. Pět minut na to se pokusil zabavit hrou s králíkem Pepíkem, ale ani to ho na dlouho nezabavilo, tak mu vyčistil akvárko a nalil čistou vodu. Jelikož den před tím došlo zrní a on to tatínkovi ještě neřekl, začala jedna z pravidelných králičích diet. Na chvíli si pomyslel, že to určitě musí tatínkovi dneska říct a o deset vteřin později to naprosto zapomněl. Nakonec si zapnul televizi a díval se na pokémony. Tedy, oči se dívaly, ale jeho mysl pracovala na plné obrátky.
Hlavou se mu honilo: „Dnes, dnes je ten den D. Jsem velký kluk, protože už mi je ŠEST let!“
A už se mu vířilo hlavou, co dostane za dárek. Vloni dostal autíčko na dálkové ovládání a výlet s tatínkem do hor. Autíčko, jak si se smutkem vzpomněl, už za rok stihl nejprve rozbít a později i rozmontovat – ale už ne složit. A výlet do hor se – jak si vzpomněl s úsměvem - zvrhl ve velkou švandu, neb se ztratili a půl dne chodili okolo nějakého kopce, až narazili na výpravu s nějakou satelitní krabičkou, která je z lesa vyvedla. Tatínek to tenkrát nesl velmi těžce a říkal něco o hvězdách, že s jejich pomocí by se určitě neztratil. Maminka mu to samozřejmě nevěřila
Pokémoni i další seriály už skončily, a tak Jiřík dospěl k názoru, že už byl hodný až až a vydal se do ložnice.
Tatínek byl jako obvykle odkopaný a spal na břiše, maminka spala na boku a byla celá přikrytá – k ní, pod peřinu se choulil nejraději, protože tam bylo neuvěřitelně teplo a přítulno.
Jiřík vlezl do velké postele, ve které se mu líbilo a dokud byl menší, tak v ní spával rád s rodiči. Ale když mu byli tři, dostal vlastní pokoj a od čtyř let už v něm pravidelně spal. Vylezl tedy po posteli nahoru a než se dostal k polštářům, tak se maminka probudila, usmála se na něj a odkryla mu kousek přikrývky, aby se k ní mohl přivinout. S radostí tak udělal a nechal se hladit, jako když byl ještě úplně malý.
Za chvilku to ale nevydržel a zašeptal mamince: „Mami, kdy už budeme vstávat?“
Maminka se na Jiříka usmála a pohladila ho po vláskách a podívala se do jeho hnědých očí. Viděla plamínky netrpělivosti. Cítila, jak se celý chvěje a čeká, až dostane svolení. Chápavě přikývla a to už Jiřík vyskočil z pod přikrývky a vrhnul se na tatínka. Maminka se otřásla, ale vstala a šla dělat snídani. Tatínek mezitím ospale hrábl po dorážejícím Jiříkovi a sevřel ho v náručí, pokoušeje se ho uklidnit. Po pár kopancích a šťouchancích do žeber to ale vzdal.
„Dobré ráno.“ Jiříkovy oči svítily polednem a netrpělivostí.
„No, dobrý.“ Usmál se na něj tatínek. „Jak jsi se vyspal?“ Jiřík se na tatínka podíval a pokýval hlavou.
„Hm, dobrý. A tatí…“
„Ano Jiříku?“
„Tooo, kdy už budeme to…“
„A co?“ dělal hloupého tatínek, ale velice se bavil.
„No kdy budeme mít oslavu?“
V tu chvíli vešla do pokoje maminka a ta se nad Jiříkem slitovala. „Pojďte kluci na snídani.“
Jiřík vyběhl do kuchyně a maminka se na tatínka usmála. „Dobré ráno miláčku, jak jsi se vyspal?“
„Krásné ráno lásko, vyspal jsem se dobře, jen to probuzení.“
Oba se na sebe zašklebili a dali si pusu. Pak maminka vytáhla nemilosrdně tatínka z postele a šli do kuchyně, kde na ně netrpělivě čekal Jiřík.
Snídaně proběhla celkem normálně, jen Jiřík hltal o poznání víc než jindy. Tatínek s maminkou po sobě vrhali spiklenecké pohledy, kterých si jejich syn nevšímal. Jeho zasněný pohled nikam jasně ukazoval na co myslí.
Snídaně skončila. Jiřík seděl a koukal na tatínka, zatímco maminka uklízela nádobí. Tatínek se zvedl se slovy „Jdu se převléct.“ Odešel. Malý Jirka se díval pro změnu na maminku a čekal. Navenek trpělivě, uvnitř však už začínala jeho nedočkavost vykreslovat spíš pochybnosti. Co když rodiče zapomněli? Co když se rozhodli, že jeho narozeniny už slavit nebudou?
V tu chvíli mu však kdosi ze zadu zakryl oči. Byla to silná mužská ruka. Chvilka paniky však brzy pominula a tatínek ruku zase zvedl. Před Jirkou byl na stole dort se šesti svíčkami, které maminka zrovna začala zapalovat. A tatínek postavil na stůl zabalenou krabici. Ještě rozvrkočil Jiříkovi vlasy a usmál se na maminku.
„Ale pěkně jsme ho napínali, co?“ maminka se na tatínka usmála a odpověděla:
„To jo, skoro vyskočil z kůže. Už jsem viděla, jak sebou šije, že si málem vylil kakao do klína, místo do pusy.“
Oba se zasmáli a Jiřík se na ně za to zakřenil. Našpulil pusu a snažil se vypadat uraženě, místo toho rodiče vybuchli v upřímný smích. Jiřík za to chňapl po dárku a už už ho chtěl rozbalovat. Ale tatínek rychle vykřikl:
„NE! Nejdřív pár fotek, přeci.“ A už odspěchal pro fotoaparát.
V příštích několika, pro Jirku bolestivě dlouhých okamžicích, vzniklo několik fotek – Dort, dort a dárek, dort a Jiřík, Jiřík a dárek, Jirka s dárkem, dortem a nasupeným výrazem, Jiřík a maminka – včetně dárku i dortu, a tak to pokračovalo až k finální fotce – Jiřík nadechující se nad dortem, svírající dárek, povzbuzován tatínkem, objímajícím maminku kolem pasu.
Jiříkův mocný fouk zhasil všechny svíčky naráz, a pak už mohla maminka začít dort krájet. Tatínek podal talíře a lžičky a Jiřík mezitím rozbalil dárek. Balicí papír ukrýval krabici, velikou asi jako krabice od bot. Když se Jiřík podíval blíž, snadno odhalil lepítka, kterými byla zadělaná. Když ji rozdělal, byla uvnitř hromada pěnových kuliček. Chvilku si myslel, že jde o nějaký zvláštní dárek, ale když je vysypal ven, vypadla mnohem menší krabička. Jiřík se zkoumavě zadíval na tatínka, který zářil jako sluníčko a zrovna dojídal dort.
Jiřík se ale nevzdával. Menší krabička byla zadělaná mnohem důmyslněji, ale nakonec stačilo správně zatáhnout na jedné straně a zatlačit v protisměru a náhle se krabička otevřela. A v ní byla obálka. Jiřík ji málem netrpělivostí roztrhl vejpůl. Ale malou krabičku odložil na stůl a rozdělal obálku. Podíval se na papír a podal jej tatínkovi – sice některá písmenka již přečíst uměl, ale na tohle si netroufl. Uvnitř bylo totiž hůlkovým písmem napsáno:
„MILÝ JIRKO,
VÍTEJ VE SVÉ NAROZENINOVÉ HŘE. JELIKOŽ JSI UŽ VELKÝ KLUK, PŘIPRAVILI JSME TI S MAMINKOU OBJEVITELSKOU HRU, NA JEJÍMŽ KONCI BUDEŠ MÍT TŘI DÁRKY.
PRVNÍ STOPA JE V KUCHYNI, TAM KDE SPÍ TY, KTERÉ MAJÍ ČTYŘI ZUBY, TI CO MAJÍ HODNĚ ZUBŮ A TY CO ŽÁDNÉ ZUBY NEMAJÍ.
Kukačky v obýváku ukazovaly za deset minut jedenáct, takže zbývalo deset minut. Jiřík chvíli přemýšlel, co může ta první nápověda znamenat. Co má čtyři zuby, co má hodně zubů a co nemá zuby? Pohled mu sklouzl na lžičku, se kterou před chvílí jedl tatínek dort. A pak hned vyskočil a běžel k šuplíku s příbory. Otevřel ho, a protože pořádně neviděl dovnitř, rukou našátral další ukrytou obálku. Podal ji rovnou tatínkovi a netrpělivě sledoval, až ji otevře a začne číst:
„VÝBORNĚ. VĚDĚLI JSME, ŽE TOHLE BUDE SNADNÉ. TAKŽE DALŠÍ KROK UŽ BUDE TĚŽŠÍ.
Jiřík se ani nepodíval na rodiče a utíkal do předsíně. Hned začal otvírat poličky s bačkorami a prohledávat je. Ale nic nenašel. Nechal si znovu přečíst nápovědu a už odhrnoval závěs od bot. Netrvalo dlouho a našel v jedné ze svých holínek další psaní.
Tentokrát se čtení ujala maminka:
„V SESTŘE TÉ, KTERÁ HLÍDALA, NAJDEŠ KLÍČEK K DALŠÍMU TAJEMSTVÍ.“
Jiřík sáhl do druhé holínky a vytáhl malý klíček. Podíval se na rodiče, ale ti mu očividně nechtěli pomoct. Přikročil proto k nejbližší skříni a začal se pokoušet dostat klíček do dírky. Zkoušel jednu skříň za druhou a netrpělivostí nadskakoval. Občas střelil přísným pohledem po hodinách, aby zjistil, že čas se mu krátí. Ale nakonec, dvě minuty před vypršením limitu nalezl správnou skříň a z ní vytáhl stuhou převázanou krabici. Když krabici otevřel, spatřil tam úplně nové trekové boty, se sadou na udržování kůže. Byly to ty s protiskluzovou podrážkou a zpevněnou špičkou a patou. Takové si dlouho přál na výlety. Ale když zdvihl víko, vypadl mu do klína dopis. Hodil pohledem po hodinách a zjistil, že zbývá ani ne minuta.
Tatínek rychle vzal dopis a četl:
„POSLEDNÍ PŘEKVAPENÍ UVIDÍŠ, KDYŽ SE PODÍVÁŠ U SEBE V POKOJI NA TŘETÍ POLICI.“
Jiřík vyletěl jak pružina, během mžiku oka byl v pokoji a sápal se na psací stůl, aby viděl co má na třetí polici. Tatínek radši přiskočil a Jiříka zvedl, aby mu to ulehčil.
Ale třetí police, to byl oříšek. Bylo tam několik plyšáků medvědů, a psů, a dokonce plyšový had. Hned vedle byl dětský vláček na kolečkách. Pak tam byly nějaké starší časopisy, většina z nich o cestování v divokých buších a džunglích. No a na konci byla dětská farma – několik zvířátek v ohradách, kravičky a kozy. Jiříkovi vůbec nesvítalo, o co by mohlo jít.
Najednou se kukačky v obýváku rozezněly svým gongem a do ticha se ozvalo:
„KU-KU!“ Jiříkovy oči se naplnily slžičkami.
„KU-KU!“ Podíval se na tatínka, který ho držel v náručí, ale ten jen pokrčil rameny.
„KU-KU!“ Zatnul zuby a znova se podíval na poličku.
„KU-KU!“ Plyšáci vypadali, jako kdyby chtěli poradit, ale nedařilo se jim to.
„KU-KU!“ Jiříkův pohled sklouzl na krávy a ovce. Co mají společného s hady a medvědy?
„KU-KU!“ A vláček s časopisy o cestování?
„KU-KU!“ Medvědi jedoucí vlakem za kravičkami?
„KU-KU!“ Kravičky si čtou časopisy ve vlaku?
„KU-KU!“ Co to je za nápis na té ohradě u koz? Ty písmenka zná – Z a to kulaté je O… BLIK!
„KU-KU!“ Pojedeme na Výlet do ZOO!“ Zvolal Jiřík radostně.
„KU-KU!“ dozněl poslední gong a kukačka se nadobro schovala do domečku.
Maminka si pořádně vzdychla a Jiříkovi zatleskala. Tatínek postavil chlapce na zem a ten se hned rozeběhl k mamince. Tu objal a políbil na tvář. Pak si taky sám vydechl. Chvilku na to si vzpomněl na své nové boty a už zase běžel do obýváku.
Tatínek s maminkou do pokoje dorazili ve chvíli, kdy si Jiřík obouval už druhou botu a chvilku na to se v botách hnal do kuchyně, aby si snědl dort, na který úplně zapomněl.
„No Jiříku a jak se říká, ve slušně vychovaných rodinách?“ zahudroval tatínek.
„Děkuju moc.“ Zamumlal chlapec s plnou pusou dortu, až drobečky vyskákaly na stůl.
Zatímco se Jiřík cpal dortem, maminka připravila svačinu. Protože měli pozdější snídani, dají si cestou do ZOO, nebo v ZOO svačinu a doma si udělají pořádnou večeři. Tatínek našel autobusy a před dvanáctou hodinou vyrazili do zoologické zahrady.
U vchodu tatínek zašel na pokladnu.
„Dobrý den,“ pozdravil usměvavou mladou slečnu, která prodávala vstupenky. Ta mu odpověděla stejně. „Objednával jsem na dnešek tři vstupenky do ZOO, dva dospělí a jeden dětský. Bylo to přes internet.“
V tu chvíli Jiřík zabručel: „Ale já už jsem taky veliký, je mi šest.“ Slečna za kasou se na chlapce usmála a maminka ho pohladila po vlasech. Tatínek se na něj vážně podíval a řekl:
„Jsi sice velký, ale i kdybys byl dvoumetrový, tak k tobě přijdu, ty se ke mně sehneš, já tě takhle poplácám po tváři,“ tatínek se k Jiříkovi sehnul a popleskal ho láskyplně po tvářičce, „a ty ještě řekneš…“ „Děkuju tatínku.“ Jiřík tuhle hru znal už útlého dětství a vždycky si myslel, že kdyby měl opravdu dva metry, tak by už určitě nemusel nikoho poslouchat. Tatínek se na chlapce podíval a dával celému světu najevo, že je hrdým otcem.
Slečna na pokladně se usmála a podívala na tatínka. „Na jaké jméno to bude, pane?“
„Petr Živý.“ Odpověděl a zadíval se na slečnu. Ta rychle zacvakala klávesami na počítači a už tiskárna tiskla lístky. Tatínek podal slečně nějaké peníze, vyzvedl zamluvené vstupenky.
Hned u vchodu si všichni tři koupili točenou zmrzlinu a vydali se za zvířátky. Prošli snad celou zoo v Pražské Tróji, svezli se lanovkou, Jiřík skoro poslintal sklo, za kterým znuděně přecházel ohromný tygr. Viděli pavouky, hady, papoušky, žirafy, slony a spoustu dalších. Ze všech těch zvířátek a zvířat, krásných, děsivých, i děsivě krásných nakonec Jiřík cestou ze ZOO usnul tatínkovi v náručí. Poslední co si pamatoval, bylo vystoupení tuleňů, kvůli kterému tatínek zamluvil vstupenky předem. A asi nejlegračnější byl tučňák, který mrkal přes sklo akvária na malého pejska, který zase nevěděl, proč ten cizí „pejsek“ skotačí ve vodě.
S Jiříkem v náručí vyšli ze ZOO a nasedli do autobusu domů. Tam tatínek chlapce uložil a strávili klidný zbytek odpoledne s maminkou. Když už byla hotová večeře, prasklá žárovka v komoře vyměněná a venku se začalo stmívat, z pokoje vyšel dokonale odpočatý Jiřík a přidal se k rodičům při sledování jakéhosi soutěžního pořadu. Po skončení se šli navečeřet, tatínek s maminkou probrali několik věcí k tatínkově nové knize, kterou zrovna dokončoval. Byla to jakási odborná práce, ale Jiříka bavilo poslouchat rodiče, když se bavili o tématech, která zatím nemohl pochopit.
Nad knihou jim utekl zbytek večera, a tak se šla maminka upravit do koupelny, ale předtím Jiříkovi nakázala vyčistit si zuby a přichystat se na spaní. Ale Jiřík se snažil nějakým způsobem vykroutit. Prospal totiž celé odpoledne, a tak se mu nyní do postele vůbec nechtělo. Vyčistil si sice zuby, ale hned potom vytáhl autíčka a začal si hrát. Tatínek poklidil v obýváku, zatímco se maminka převlékla a upravila. Ale jakmile uviděla Jiříka, zadurdila se.
„Ale hned teď, do postele, nebo uvidíš.“ A když uviděla Jiříkův nesouhlas, dodala, „sice si teď připadáš plný sil, ale ráno nevstaneš…“
Jenže Jiřík tomuhle nemohl uvěřit. A tak maminka udělala to, co maminky dělají, zavolala tatínka a nakázala mu, aby Jiříka uspal. Ten vzal chlapce dřív, než stačil zaprotestovat a strčil ho do postele. Jiřík se na tatínka překvapeně podíval, ale pak udělal smutný obličej a tím nejdětštějším hláskem pronesl:
„A uspíš mně aspoň? Moc prosííííím…“
Tatínkovi stačil jediný pohled, aby pochopil, že tohle nebude uspávání jako žádné jiné. Obvykle byl jeho syn aspoň trochu unavený. Nejednou ho dokonce spícího donesl do postele, ale tentokrát se díval do dětského obličeje plného energie, vecpaného do postele div ne násilím.
„Dobrá tedy. Povím ti příběh, který jsem si v žádném případě nevymyslel, i když mi to neuvěříš.“ Tatínek se nadechl a podíval se směrem ke dveřím, kde je maminka. Ta nebyla nikde v doslechu.
„Před mnoha a mnoha lety, když jsem byl ještě kluk jako ty, vlastně mi taky bylo jen chvíli šest. A s mým tátou – tvým dědou – Tomášem jsme jezdili k dědečkovi Eliášovi. Dědeček Eliáš byl podivín od přírody, chápeš?“ tatínek se podíval na Jiříka a ten přikývl.“ „No, jezdili jsme k dědovi na návštěvy. Na narozeniny, na Vánoce, na Velikonoce, a další. Ale taky mně táta s mamkou dávali k dědovi na prázdniny, aby si odpočali – to víš, já jsem nebyl tak hodný kluk jako jsi ty, byl jsem pořádný rošťák. No a děda měl už tenkrát antikvariát, který mu funguje dodnes. No a už tehdy vlastně bydleli s babičkou Olinkou v bytě nad antikvariátem, a vlastně celý ten dům jim už od pradávna patří. Babička je nemluvná celou dobu co jí znám, drží se stranou a jediný s kým se dá pořádně do řeči, je děda. Ale zpátky do antikvariátu.
