Tamashi Fuko

Cesta do Mostu

Start dobrodružství – Sobota 27.3. 08.00AM

Po dohodě s Pavlem Soukupem byl start sobotního dobrodružství určen na osmou hodinu z Modřan. Tomuto startu předcházela páteční večerní přeháňka s pár pěknými blesky, kterou završil Pavlův telefonát se slovy: „Jsem v Praze.“ Přes počáteční nedůvěru mne přesvědčil.

Abych ráno nemusel spoléhat na pražské MHD, a určitě abych se nemohl víc dospat, jsme se dohodli, že mne Pavel doveze k motorce, čímž ušetříme víc jak půl hodiny času k cestě do Mostu. Jako spolujezdec jsem snad nebyl moc dotěrný. Zážitek z jízdy na GS1200 je jediný: Wau, wau, wau! Silná, pohodlná, prostě špička mezi cestovními motorkami. Pohodlněji bych si už seděl snad jen na Zlatém křídle, ale o tom až dál. Jediné mínus je snad výška – kdybych tam měl černouška se schůdky, nestěžoval bych si, takhle jsem musel naskakovat z obrubníku.

V Uhříněvsi jsme byli za pár minutek, jen nás Pavlova GPSka navedla tvrdohlavě na dálnici, místo abychom to vzali přes Hrnčíře po okreskách. U vrat v Účku na mně ještě Pavel zkusil, že se sejdeme u MacDonalda v Průhonicích. Dbajíc na jeho zdraví jsem zapřel, že bych o existenci takového McD věděl (no, přiznám barvu, nevím, netuším, kde by mohl být), a tak jsme se dohodli, že na mně počká na benzínce v Uhříněvsi. Předem jsem varoval, že budu brzdit, tak to snad bylo v pohodě.

Vytlačit motorku z garáže, vynosit věci co jsem chtěl odvézt, naimpregnovat bundu, kalhoty, všechno pozamykat a vyrazit. Tak těchto pár úkonů bylo na takovou dobu, že jsem při zavírání vrat od baráku už v dáli slyšel brukot GéEsa.

Beátě to velice slušelo. Bylo na ní vidět, jak se na cestu těší, a že k takovéhle činnosti je doopravdy stvořená. V tu chvíli, kdy mi tahle myšlenka střelila hlavou, jsme vyráželi z Uhříněvsi a bylo nějakých devět hodin. Lehká panika z vyhlídky na sto kilometrovou cestu odezněla v první zatáčce, kdy se mi skvěle přidělaný tankvak (na gumových pavoucích) začal svážet do strany. Tak jsme se na benzínce, kde Pavel před chvílí snídal, zastavili znovu, tankvak si zahrál na batoh a mohli jsme jet dál.

Po silnici 333 (kdo zná numerologii, usměje se taky) směr Praha, mezi Měcholupské obchodní areály, přetnout Štěrboholskou spojku a po Průmyslové až na nájezd na D8. Provoz byl naprosto luxusní, aneb sem tam auto, žádná křeč. Jen jsem zjistil, jak velký je slepý úhel motorky, protože dvě auta jsem uviděl až výhledem z helmy, přičemž zrcátka už mne informovala o tom, že za mnou je prázdno. Holt, vrtět hlavou se vyplatí, lenost vede do špitálu.

Pravdou je, že na D8 jsme ani nenajeli. Protože už na Cínovecké, kde byla snad poprvé mnou překročená stovka na víc než pár metrů, mi silné nárazy větru ukázaly, v čem že ta motorka trochu ztrácí za autem. Jeden jízdní pruh mi byl místy nepříjemně úzký a moje představivost mi už dokreslila Pavlův nevěřícný pohled do zrcátka sama. Takže po překročení „hranice“ do Středočeského kraje jsme sjeli na okresku, aneb silnici č.608, která nás dovedla podél dálnice a v rychlostech okolo stovky až na křižovatku u Přestavlk a Nízebohů (GPS: 50°24'57.922"N, 14°12'4.305"E). Tam jsme odbočili směrem na Budyni nad Ohří.

Při téhle cestě se mi po pravé straně v dálce tyčil mohutný hrad Hazmburk(GPS: plus minus autobus 50°26'3.857"N, 14°0'50.822"E), o kterém mi Pavel prozradil, že vůbec není tak velký, jak se dělá, že naopak jeho mohutné věže posazené daleko od sebe, jsou ve skutečnosti normální vížky, posazené od sebe pár kroků. Dál pak po staré silnici 249(GPS: 50°24'26.94"N, 13°56'6.687"E ( a dál samozřejmě)), která byla za války uzavřena a použita jako tajné nouzové letiště pro bombarďáky (úžasně rovná, po ní jsme letěli jak stíhačky). Pavel tohle ví přímo od pilota, který tam musel za války nouzově přistát.

To už jsme byli v oblasti, kde se krajina dost kopcovatěla. Podle informací od Simčy je většina kopců tak špičatá proto, že jsou to mladé pozůstatky sopečné činnosti. Každopádně oproti oblosti Krkonoš a Orlických, které celkem znám, to byly správné dračí zuby. Krajina je v téhle oblasti opravdu nádherná.

Za Libčevsí po 249 a 28 přes Skršín na 15tku a byli jsme na předměstí Mostu. Jet tam sám, asi bych volil silnici 27 a Most bych podjel, Pavel mne však nesmlouvavě navedl na 13tku, po které jsme se dostali už jen kousek od garáže.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme v Mostě. Po cestě jsme si s Beátou výborně popovídali a konečně jsem začal vnímat co potřebuje, kdy řadit, jak se chovat a posunul jsem hranice toho, co vím, že od ní můžu chtít. Stále a neustále jsem šťastnýá za cestovní enduro a moc rád, že jsem opustil myšlenku na chopper.

PS: Sluníčko nás párkrát pozdravilo, sice jen skromně, ale hned bylo líp vidět po krajině. No a prasátka od přístrojové desky jsem si nakonec oblíbil. Co na tom, že levým okem jsem viděl mílou mlhu, jednoocí určitě taky jezdí.

Velká oprava

Když mne odmrazili od Beáty, a Pavel zatopil v garáži, Simča donesla horký čaj, začala druhá fáze dobrodružství. Servis.

Oba jsme se toho s Beátou lehce báli a ukázalo se, že oprávněně. Dostal jsem jako první úkol odmontovat plasty. Nebylo to složité, ale výsledek byl neuvěřitelný. Beáta náhle vypadala fakt jak stažená z kůže a při pohledu na ni mne brnělo po celém těle a po zádech mi běhal mráz.

Pavel mezitím odmontoval přední kolo. Když jsem viděl, jak hopsá po pneumatice, měl jsem obavu, aby něco neudělal ani sobě, ani kolu. Důvod té námahy byl dvojí. První: nějaký talián (Beáta je Rakušanka z Itálie) nacpal do prostoru duše „antivpich“, který zasvitl zevnitř celý ráfek. A druhý: pneumatika i duše byl z roku raz dva. Neboli z roku 2000. Novou duši jsem inteligentně samozřejmě neměl. Otázka „Co s tím?“ byla na místě. Pavel sice nějaké duše navíc měl, ale ani jedna nebyla ta správná. Místní Barumka ani Bikers Crown neměli, a tak jsme jeli do obchodu „k Hazovi“.

Tam jsme jeli samozřejmě autem, škodou Octavií Pavlova tatínka, který nám ji ochotně zapůjčil a jel s námi. Řídil Pavel, já pospával vzadu. U Haze dušu měli – jednu jedinou. Píchlou. Ale to jsme se samozřejmě dozvěděli až ve chvíli, kdy ji Pavel natlačil do gumy a začal nafukovat. Neustálé syčení ji prozradilo. Dvě dírky jak od kancelářské sešívačky. A znovu otázka nad všechny „Co s tím?“ nebyla zodpovězena. Prohledali jsme garáž, jestli tam je někde lepení. Nebylo. Nakonec Pavel naskočil na GS a odfrčel hledat lepení na duši.

Já mezitím začal montovat kufr. Po hrdém namontování jsem si myslel, že to asi dobře není. Že je to úplně blbě jsem naštěstí očekával. Ale po hodině marného čekání mi Pavel do telefonu oznámil: „Jsem v Teplicích.“ Jediná smutná věc byla, že si nevzal ani pořádné kalhoty, ani pořádné boty a tenisky jednoduše profouknou.

Nicméně výsledek byl tristní. Ani duši, ani lepení nikde neměli. Jediný obchod, který by toto měl, byl již zavřený, systém vypnutý, a proto nebylo možno duši prodat. Ochota a byrokracie pro lid.

Nakonec se ukázalo, že nejlepší přehled o mužových věcech má žena. Simča během chvíle odhalila sadu na lepení duší, kterou Pavel zakoupil při výletu do Luisu a duše byla během chvíle jako nová. Tedy bal nová a slepená, takže byla ještě novější.

Takže tříhodinévé zdržení, než byla duše po mnohém úsilí spravená, mi rozbořilo celý plán návratu a vzbudilo nelibost u mé drahé. Ale servis jel dál a nedalo se nic dělat.

Brzdové destičky byly naštěstí nečekaně v pořádku. Zato brzdová kapalina nebyla kapalina, ale železité blátíčko. Stejně tak motorový olej. Jeden a půl litru hnusu, který polil mou i Pavlovu ruku doslova s nadšením.

Seřízení brzdy, spojky, dotažení centrálního stojánku, to už bylo otázkou chvil. Bezpečnostní pojistka proti krádeži, která mne dohání v pravdě k šílenství, neb mi ztěžuje startování Beáty, se ukázala být nejspíš originálním řešením z dílen Bawor Motorenwerke. Šílené šílenství. Ale to už bylo po osmé večer a nastalo rozhodnutí – to vyřešíme jindy.

Stejně jako zadní pneumatika (včetně duše!), a zpuchřelé hadičky kolem motoru. A miliarda dalších drobností, drátků, žárovek, věciček a součástek.

Nakonec, díky vydatným dešťovým přeháňkám a venkovním teplotám jsem Pavla poprosil o nepromokavou kombinézu, do níž mi musela nakonec pomoct i Simča. Po 20.45 jsem seděl na motorce, přede mnou Pavel na GS, za mnou Simča na Freewindce a jeli jsme. Děkuji oběma za „ozbrojený“ doprovod. Po natankování jsme zjistili, že oleje je v motoru skutečně poněkud nadbytek, a tak jsme ještě urychleně upustili. Pak už nic nebránilo cestě ku Praze.

Ku Praze

Díky tomu, že servis o tři hodiny zdržely potíže s duší do předního kola, vyrážel jsem ku Praze poněkud později, než jsem plánoval. Nejen že to nebylo v pět hodin, nebylo to ani za světla, ale téměř v devět večer, kdy už byla nejvíc tma, jak v Čechách může být. Jakožto začátečník jsem měl z cesty oprávněnou obavu. O nepromoku a odpouštění oleje jsem se již zmínil, taky to celkovému času odjezdu moc nepomohlo. Ale díky celkovému servisu a mnoha hodinám práce (ano, přiznávám opět, spíše jsem se díval, než bych sám něco dokázal), jsem vyrážel na cestu znatelně klidnější. Do ucha jsem si vtiskl sluchátko od Alžběty – GPSky v mobilu – a nahodil Beátu.

Pavel se Simčou mne doprovodili celých 60km až do Budyně nad Ohří. Zbytek cesty jsem si říkal, že jsem je měl „propustit“ dřív, než jsem se v pondělí dozvěděl, že se z Budyně jeli jeli ještě projet po okolních vesničkách – mám pro ně specifický český výraz – šílenci J

Sám jsem dojel přes Přestavlky na silnici 608, po níž jsem plánoval jet až do Prahy. Rozjel jsem se jak drak – a v zápětí brzdil před křižovatkou nad Račiněvsí, pak jsem brzdil před Straškovem, pak Před Novou vsí – a celou dobu jsem koukal na dálnici, po níž občas přejelo osamocené auto. Vítr nefoukal, silnice byla suchá – a to pokušení prostě příliš veliké. Za Novou Vsí jsem najel na dálnici, pustil před sebe nějaký superbourák co odduněl během vteřiny za obzor, a už jsem sešlapával rychlosti až na pětku. Beáta se nijak nevzpouzela, naopak byla za protažení ráda. Ve 120km/h (ne, víc jsem se opravdu neodvážil), jsem měl 5,5tisíce otáček a motor přeřvával i vyjící vzduch. Moc se těším, až našetřím na čelní plexisklo a na kuklu. Až sem to bylo nějakých 100 kilometrů.

Rychlostí blesku jsem se přiřítil do Prahy. Když jsem stáhl otáčky, zaslechl jsem v uchu hlas Alžběty (ano, to je moje GPSka), která mi radila, ať jedu doprava. Přemítal jsem proč ne rovně, ale měl jsem jet na Modřany a ty jsem tušil mírně vpravo. Poslechl jsem. Ke své smůle. Nastala druhá, pomalejší, delší, náročnější část mé noční cesty. Bohužel GPS v mobilu nějak ztratila trasování, takže se o přesném pohybu Prahou můžu už jen domýšlet.

Už od příjezdu do Prahy pršelo. Za Pavlův nepromok jsem v tu chvíli děkoval všem bohům, na něž jsem si takhle v tísni vzpomněl. Zpátky k cestě. Promotával jsem se uličkami Prahy, kdy Bětka chtěla vytrvale do uliček, které byly rozryté a se zákazem vjezdu. Opravdu, za každou červeně orámovanou kulatou značkou se ozvalo vytrvalé „Odbočte vlevo.“ případně méně časté „Odbočte vpravo, potom vpravo.“ – až později jsem pochopil, že to je rafinovaně ukryté otoč se zpátky, ať tě můžu znovu navést tam, kam nechceš.

Jako první záchytný bod pro mne bylo Výstaviště. Celkem to tam poznám a myslel jsem si, že mám vyhráno. Ve chvíli, kdy mi Alžběta poradila, že mám zahnout vpravo, naivně jsem ji poslechl. Až teď vím, jak moc jsem si mohl cestu zkrátit, kdybych ji ignoroval od začátku. Když jsem vyjel na Bílé Hoře (kterou jsem poznal jen díky dřívějšímu výletu s Ájinkou), byl jsem rozpálený do běla, a Beáta stejně tak. Pomocný větráček na motoru se snažil, seč mu klapky stačily, a kapky deště mi zabily plexik, a tak jsem se musel vodě odkrýt, čehož ona využila. Navíc neustálé poryvy studeného větru mi pomalu znecitlivovaly bradu (kuklu pořídím hned po výplatě). Podle mapy to bylo první 16,5m ujetého po Praze. O to smutnější je, že jsem se podstatnou část cesty vracel v podstatě stejně, odbočil jsem však na Vysočany, kam mne dovedl pokus sledovat ukazatele mířící na Brno. Na Bílé hoře mi totiž došlo, že se mne Alžběta snaží vytrvale dovést do druhého nastaveného průjezdního bodu, který byl ve Zdibech. Když jsem nastavil, že chci na Modřany, rozhodla se mne Bětka provést Prahou, ale opět mířila zarytě do všech ulic se zákazem vjezdu, případně rovnou zakrytých plechovými zábranami.

Jat zoufalstvím a nedůvěrou k GPSce jsem spatřil ukazatel na Brno. To znamená směrem k D1, ze které už bych se dostal do bytu během chvíle. Nejprve to vypadalo slibně. Ukazatele mne navedly na Pražský okruh (škoda že dodnes nevím, kolik že se to po něm může jet, takže krom značených úseků jsem jel padesát a auta mne předjížděla houfně). Potíž nastala, když Pražský okruh zmizel a ukazatele na Brno s ním. V úleku jsem sjel mezi činžáky a rozhodl se doptat na nejbližší benzínce. Nechci dělat reklamu, ale benzínky s mušlí ve znaku mám odjakživa rád – asi proto, že mne k nim dovedl táta. Tahle však byla nečekanou výjimkou z pravidla. K benzínce jsem dorazil ve 23.55, obsluha byla na místě za kasou, ale na dveřích – světe div se – byl nápis: „23.50 – 0.05 zavřeno!“. Netuším, co měl ten nápis znamenat, jestli to byla okamžitá improvizace, když paní prodavačka se svou dcerkou-uklízečkou zaslechly motor mé věrné Beáty, nebo to byla půlnoční pauza aby jim tam nelezli nějací umrlci či duchové nešťastných zákazníků.

Ze zoufalství mne vyvedl náhodní kolemjdoucí. Teď, s odstupem víc jak 24hodin mi přijde, že to byl anděl v převleku a odměna za statečnost. Každopádně neznámý mladík, po mém dotazu: „Můžete mi říct, kde to sakra jsem a jak se dostanu na Modřany?“ vyvalil oči a chystal se říct, že v Praze. Naštěstí jsme se následně dohodli, že jsem tedy na Vysočanech, pojedu tamtudy (ul. Sokolovská) na těch světlech co jsou vidět rovně, na dalších do prava a hned doleva. Jasný ujak facka, už chybělo osudové – to nemůžete minout. Pak už jen okolo Hiltnu, podjedete Magistrálu a jste na Nuselském mostě. Teď mi dochází, že jet na Nuselák by znamenalo ještě další hodinu bloudit pro změnu po jižní polovině Prahy.

Beáta si za těch pár minut znatelně oddechla, dokonce i větráček už zase spokojeně dřímal. Alžběta se urazila a nic nehlásila. Naskočil jsem tedy a vyrazil – na světlech rovně, na dalších doprava. Palmovka mne uvítala rozevřenou náručí. Jak jsem se dostal na to parkoviště netuším doteď, ale to, že to nebyly ty správný světla jsempoznal hned. Vrátil jsem se na Sokolovskou (teda to jsem netušil že se to tam tak jmenuje) a vydal se dál pátrat po správných světlech. Teď se plísním, že by mi stačil jeden pohled do Ovi map v mobilu a měl bych jasno. Každopádně po dvou kilometrech jsem našel světla kde to bylo správně doprava (ono to ani jinam moc nešlo) a hned doleva. Stanice metra Křižíkova se mihla mezi stromy a já se cítil být hned o chlup jistější. Blížil jsem se do míst, kudy už jsem mnohokrát šel pěšky, nebo jel mhdčkem. Za další kilometr a půl byl Hilton. To už jsem po Praze najel víc jak 35 kilometrů.

No, za Hiltonem to byla asi nejlepší část cesty Prahou. Krom toho, že přestalo pršet, jsem jel po nábřeží Vltavy. Jo, v podjezdu pod Magistrálou se Alžběta probrala a rozhodla se mne trochu potrápit – ve chvíli, kdy jsem projížděl kolem odbočky třikrát po sobě zarytě prohlásila: „Odbočte vlevo!“ což jsem sice poslechnout chtěl, ale už nemohl. Následné „Přepočítávám!“ znělo dost jedovatě. Další tři kilometry až k Mostu legií byly nádhernou scenérií Prahy. Sem tam sebevražedný turista mne už nemohl vyvést z míry. Pražský hrad byl nádherně nasvícen jako vždy, bylo půl jedné ráno a po dešti, takže i lidu pomálu. Vltava odrážela světla z obou břehů, sem tam nějaká utržená lodička či parníček… no prostě pohoda. Staroměstskou (stanici metra) poznám po sluchu i pohmatu, takže jsem byl příjemně potěšen její přítomností    

Před Mostem legií jsem se těšil, že už budu moct kopírovat známou trasu tram. Č 17 a budu na Modřanech co by dupl. Och jaký omyl. Ukazatel mi oznámil „rovně pouze vozy mhd“ a bylo po radosti. Tentokrát se na mne Alžběta nevykašlala a její „Odbočte vpravo“ jsem chca nechca musel poslechnout. Tedy dále po Janáčkově nábřeží (snad) na Hořejší nábřeží – aut jak šafránu, žádný déšť, čekal jsem čertovinu. Když jsem začal rozeznávat scenérii Smíchova, ledový spár děsu uchopil mé srdce. Naštěstí jsem si vzpomněl na jednu cestu autem těmito místy a ledový spár se změnil v pohlazení – JÁ JEDU NA BARANĎÁK! Předsudky mi slibovaly kolonu až do tunelu a havárku na Jižní spojce (nedošlo jim, že už se blíži jedna hodina ráno a všichni bouráci už spí).

I na Baranďáku se proháněli jen oranžoví kaskadéři městských služeb, odklízející po celodenních melách následky, hbitě uskakujících před jedním zoufalým šílencem na BMW F650. Pět a půl kilometru pohody.

Ale to už jsem byl na Modřanské, kde je celou dobu sedmdesátka. A tu Beáta zvládá hravě. U Nádraží Modřany jsem podjel tramvaroute a po Generála Šišky dorazil k bytu. Dalších šest kiláků, tentokrát v celkové pohodě. Okolo 55 kilometrů po Praze. Zážitků, že bych mohl sepsat dobrodružný román.

V bytě jsem si jen vyměnil batohy a vyrazil na Nupaky. Po Generála šišky, kolem Observatoře Libuš, přes Libuš na Kunratickou spojku, Hrnčíře, Rozkoš, do Průhonic. Po oblíbeném nadjezdu nad skoro prádznouD1 (zvláštní to pohled) do Čestlic a přes okraj Benic do Nupak. Cíl mé cesty na dosah.

Ještě jsem na příjezdové cestě k Nupackému Domečkovu vypnul motor a Beáta si slyšitelně oddechla, že už jsme v cíli. Ujeli jsme přes Prahu 72 kilometrů, cestou necestou, křížem krážem a stejně nevím kudy a kdybych tam jel znovu, zase se ztratím.

Ještě jsem k smrti vyděsil mou drahou Áju, když jsem jí zavolal a díky zmrzlé bradě zněl, jak kdybych mluvil z hrobu. A to jsem jí prosím říkal „Se-sem v-v po-po-po-pořádku…“ (přidejte si zmrzlou bradu i jazyk, zimničný třas a pochopíte).

Sláva nazdar výletu… těším se na další kilometry v Beátině sedle s věrnou Alžbětou v uchu.

Konec dobrodružství v neděli 01.30 AM